Terry Pratchett byl nesmírně plodným autorem. Jen ze Zeměplochy vzniklo jedenačtyřicet příběhů, běžně napsal dvě, někdy i tři knihy ročně. Jednu však nikdy nedokončil – vlastní biografii. V roce 2015, kdy ho definitivně přemohla degenerativní choroba mozku, stihl svému osobnímu asistentovi Robu Wilkinsovi nadiktovat nějakých 24 tisíc slov a došli do roku 1979. Dál už to bylo na Wilkinsovi. Výsledkem jeho několikaleté práce je zábavný a místy dost bolestný intimní pohled na slavného spisovatele, proložený osobními postřehy a zkušenostmi. Není to bezuzdná glorifikace a Terry Pratchett z knihy vychází jako člověk, který exceloval v mnoha věcech – od včelařství a výroby medoviny přes zahrádkářství po smlouvání a vytáčení lidí do běla. Ale ze všeho nejvíc ze stránek dýchá dojem člověka, který skutečně miloval to, co dělá. Protože se mu v hlavě, už když jednu knihu dopisoval, líhla zápletka další, zůstala po něm spousta útržků textů a nápadů. Rob Wilkins pár z nich v knize přibližuje, ale druhého Christophera Tolkiena se nedočkáme; Pratchett si v závěti výslovně přál, aby se všechny nápady zničily (stylově – parním válcem jménem Lord Jericho) a nikdo už je nedopisoval. A je to asi dobře, Terry Pratchett by měl být jenom jeden. Ale jak řekl jeho blízký přítel Neil Gaiman: „Spisovatelé mají takovou výjimku – dokud nás čtete, nejsme mrtví.“
